Delfín, základní článek hnutí Brontosaurus

Delfín, základní článek hnutí Brontosaurus
Delfín, základní článek hnutí Brontosaurus
Návrat na hlavní stránku

zpravodaj e-mailem

přihlaste se k odběru novinek

Hnutí Brontosaurus

Hnutí Brontosaurus
ZČ HB Delfín
Boh. Němce 15
750 02 Přerov

Statutární město Přerov

Město Přerov Akce jsou realizovány za finanční spoluúčasti statutárního města Přerova.

zprávy z akcí

Jeskyně 10. - 12. 12. 2003

Bylo nás pět – Dingo, Šáfa, Šobul, dilomantka Eva a já, co jsme se kolem 11 hodiny v neděli dopoledne vydali na pochod směrem k Mastnému fleku. Druhá část naší skupiny – Dáša, Radek, Hanka a 4 kluci z Loštic - si udělala volnou procházku k Macoše. Zřejmě již byli včerejšími dobrodružstvími dostatečně zmoženi a cestu vstříc dalším podzemním tajemstvím přenechali pouze nám.

Jistě jsme usilovně přemýšleli, jak vlastně bude Mastný flek vypadat – nebude to snad opět doslova díra či štola v zemi, jako tomu bylo při naší výpomoci včerejšího dne? Večer kolovaly povídačky, které tomu nasvědčovaly – prý je to teplé místo, nad kterým roztává sníh – představoval jsem si proto zasněžený lán, uprostřed kterého se nachází hliněný flek. Že bude skutečnost úplně jiná, bylo znát již v průběhu cesty, neboť ony, v mých představách vykonstruované, lány po chvilce putovaní vystřídal les a sestup do táhlého hlubokého údolí mezi skalami, kde místy cesta kroutila tajuplně sevřenými zákoutími hodnými k překvapení naší „karavany“ lupu chtivými lapky, ne-li indiány divokého západu. Naše cesta se zastavila u rozcestníku po Čertovým mostem. Při pohledu do svahu bylo možné spatřit velký podlouhlý kamenný blok jež se zřítil na nedaleký skalní výčnělek a vytvořil tak krásný přírodní mostní monument. Po nejnutnější úpravě výstroje a zapnutí čelových svítilen jsme se vydali do nitra skály nacházející se po naší pravici. I skály mají své dveře, v pohádkách jsou kamenné a stačí k nim znát jistou formuli, v době dnešní vypadají však poněkud prozaičtěji – jsou ocelové a je nutné si k nim přinést ten správný klíč. Dnešní šéf výpravy – Dingo při cestě prohlásil, že ten, který padne, asi má – snad ho rozlišil podle nějakého mastného fleku od salámu na cedulce - každopádně klíč padl, dveře zarachotily zvukem připomínajícím hrom a my vstoupili do temnoty.

Svítilny našich helem prosvítily velkou jeskynní prostoru, v jejíž čelní části se nacházel členitý skalní útvar, do jehož nitra jsme se posléze ponořili, abychom jej, jak Ementálský sýr, prolezli, proplazili či v komínech vystoupali doslova skrz naskrz.

Nejprve nás však Dingo zavedl do boční části útvaru, kde jsme měli dostat první křest Mastným flekem.

Čekal nás skalní výlez a poté vplazení se krátkým koridorem do prostory složené ze dvou malých jeskyněk, vypadajících jako kamenné světničky se stropem tu a tam vyzdobeným drobnými krápníčky. Výstup do otvoru koridoru, který se nacházel jen necelé 3 metry nad námi, se při pohledu na něj nelišil od běžného lezení na skalní stěny, byl však mnohem ošidnější, neboť povrch vnitřních skalních útvarů je na pohmat vlhký, blátivý a kluzký a rovněž gumáky nejsou na něm příliš vhodným obutím. Dingo šel jistě, Eva nezklamala, Šáfovi, stejně jako mě umožnila hubenost si výlez poněkud zkrátit a protáhnout se spodní škvírou otvoru vlezu (u mě však až na druhý pokus, neboť prve zvítězila bezradnost z kluzkého povrchu a pud sebezáchovy), Šobul výlez nedokončil a vzdal – zato však vše pěkně zdokumentoval na svém novém digitálu.

Dle Dingových slov připraveni na technickou pasáž jsme všichni přešli k jinému otvoru, kde začínal okruh, jímž jsme se jali prolézat onen skalní masiv. Plazili jsme se, lezli po kolenou sem tam šli v podřepu, vše v blátě tekutosti větší či menší, jeden za druhým a všem nám bylo nanejvýše jasné, odkud se vzalo jméno tohoto místa. Šáfovi se nepodařilo před odchodem vybrat si zrovna vhodnou helmu a tak si ji musel neustále přidržovat levou rukou, neboť místo koženého nastavovacího pásku k zajištění pod bradu byla opatřena pouhou náhradou v podobě šňůrky a postrádala rovněž držák na světlo, takže je Šáfa musel připevnit další šňůrou mírně na bok a když si chtěl na něco do předu posvítit, musel natočit hlavu. Mě zase helma padala, i když jsem měl pásek maximálně přitažen a tak jsme oba připomínali vojáky z válečné grotesky Charlieho Chaplina, kterým při pohybu každou chvíli sjede helma na nos a nevidí, kam se v zákopech plazí. Takovýmto postupem jsme se dostali k malému jezírku, jež bylo vyústěním jakéhosi sifonu. Zde chodba končila a bylo nutné se přesunout do poloviny cesty zpět, kde jsme si neúspěšně vyzkoušeli výlez do přibližně 6 metrů vysokého komínu vedoucího do jakýchsi menších krápníčkových prostor, a pokračovali k dalšímu technicky náročnému vlezu, který nám všem bez rozdílu dal řádně zabrat. Jestliže jsem se vyhnul výstupu do předchozího komínu, tu již nebylo zbytí, protože po vsoukání se do úzkého průlezu, tento pokračoval mírným komínem vzhůru. Už onen průlez nám však dal řádně zabrat, každý se do něj dostal do půli těla a po té se kroutil jako žížala a neměl jak se posunout do předu, nebylo se téměř za co zapřít, získat oporu pro další posun, takže ve vzduchu bezmocně mával nohama snažejíce se marně najít jeden z mála opěrných bodů na zemi či stropě a rovněž overaly zde příliš neklouzaly a bránily posunu vpřed. Jeden vedle druhého jsme tak připomínali člověka pozvolna mizejícího ve chřtánu nějakého zvířete, urputně se bránícího a kopajícího až do poslední chvíle, kdy zmizely i špičky bot. Následoval zmíněný zahnutý kluzký komín, kde bylo potřeba se notně zapřít a najít tu jedinou možnou a správnou cestu pro kladení rukou a bot, jež vedla k cíli – výlezu ven ze skály zpět do přední velké jeskynní prostory, kde náš okruh prve začínal. Připomínalo mi to počítačovou hru, kde je nutné tak dlouho hledat v místnosti, až najdu tu jedinou možnou věc, která mě umožní jít dále. Nenajdu-li ji, jsem ztracen a musím se vrátit v lepším případě zpět. Pomohl jsem Evě vsoukat se do otvoru podržením svého ramene a lezl poté jako poslední. Neměl jsem však již mnoho sil, protože jsem se ráno příliš nenajedl - ne že by nebylo co, Hanka nadělala kupu skvělých chlebů, ale já neměl příliš hlad - navíc mě však od včerejška nepříjemně bolel natažený biceps pravé paže. Vsoukat se otvorem mě pomohla shora podaná ruka Evina a v komínu posléze mne zajistil rukou Šobul. Všichni jsme nakonec stanuli zpět ve velké přední jeskyni, někteří dýchajíce jako lokomotiva, avšak šťastni, že jsme to dokázali.

Vystoupali jsme ven na světlo denní a udělali hromadné foto před onou skalní dírou a svěžím podzimním vzduchem se vydali na pochod zpět do Vilémovic, do tepla naší jeskyňářské chaloupky. Po cestě vesnicí se sem tam poodhrnula záclonka a z po za ní se různé paní dívaly, jak skupinka zabahněnců pochoduje vesnicí, ne však s pohrdáním, ale obdivem, a rovněž vesničtí kluci, kteří nás potkávali, se na nás dívali svítícíma očima, protože být jeskyňářem tu má velkou tradici a voní odvahou a dobrodružstvím. Kdo by nechtěl být Dr. Jindřichem Wanklem, který v polovině 19. stol. podstatnou část Sloupsko-šošůvských jeskyní zmapoval či prof. Karlem Absolonem, který na jeho práci navázal. Touha objevitelství je zde nezměrná.

Po nezbytném odbahnění naší jeskyňářské výbavy jsme všichni zhltli výborný oběd, který nám Hanka připravila, a s plnými břichy se dali se do balení. Plně naložený Favorit jen škytl a bylo jej nutné roztlačit a už jsme všichni uháněli směr Prostějov, Přerov, Olomouc, Hradec Králové…všude tam, odkud jsme se sem všichni posbírali, a za námi jsme nechali tajemné podzemní prostoty, nádherné jeskyně plné bílých krápníků a spící netopýry, kteří jako malé černé baňky viseli po výklencích a pokud jsme je zbudili, tak o nás dávali hlasitě vědět a my jim zase popřáli pěkný zimní spánek. Byl to jiný svět, než jaký známe, svět, který bylo velmi zajímavé vidět, svět, který obohatil o nové prožitky. V autě bylo příjemně teplo, na střechu klepaly kapky deště a my si sebou v kapse vezli čerstvý pomyslný diplom jeskyňáře.

Zbyšek